Michael Jackson

Co je to génius? Co je žijící legenda? Co je megahvězda? Michael Jackson je to všechno dohromady. A právě tehdy, když si myslíte, že ho znáte, dává vám víc, než čekáte…

Jsem jako každý jiný člověk. Říznu se a krvácím. A lehce mě uvedete do rozpaků.

Dokonce i doma se cítím osamělý. Někdy sedím v pokoji a pláču. Je pro mě těžké navazovat přátelství a o některých věcech prostě nemůžete mluvit s rodiči. Někdy se tak jenom procházím kolem sousedství a doufám, že najdu někoho, s kým můžu mluvit. Obvykle to ale jen obejdu a vrátím se domů. Michael v rozhovoru na konci 70. let

Raději bych si useknul ruku, než bych ublížil dítěti.

Sláva s sebou přináší osamělost. Lidé si mysli, že máte všechno, že můžete jít kam chcete a dělat co chcete. Pravdou ale je, že hladovíte po úplně základních jednoduchých věcech.

Můj nevětší strach je, že budu špatně citován. Jediné slovíčko může být vloženo do vašeho prohlášení a změnit tak úplně význam nebo zabarvení toho, co jste chtěli říct. Později lidé začnou překrucovat všechno, co jste řekli a proto odmítám veškeré rozhovory. Nemám rád, když mě špatně prezentují mým fanouškům. Chápu, že nezastavím drby, ale pokud jde o něco vážného a oni vás špatně citují, tak to je potom velmi špatné. Takže nemohu-li být citován pořádně, pak nechci být citován vůbec.

Starám se o to, aby mi bylo dobře zaplaceno za to, co dělám. Když se pro něco rozhodnu, dám do toho celé své srdce a duši. Dám do toho všechno a čekám, že mi za to bude zaplaceno. Člověk, který pracuje, by měl jíst. Je to tak prosté.

Požadují tohle a chtějí, abyste udělali to a to. Oni si myslí, že vás vlastní, že vás vyrobili. Pokud si nevěříte, zblázníte se. Je to stejné jako s rozhovory. Když mluvím, řeknu vždycky přesně, co si myslím a ono to může znít druhým divně. Já jsem ten druh člověka, který vždycky vysype všechno, i když je to tajemství. A já vím, že některé věci by měli zůstat soukromé.

Nemám slov, abych vyjádřil, co cítím při čtení knih. Trávím spoustu času čtením, protože to velmi miluji. Dokážu se v té knížce úplně ztratit a zapomenout, kde jsem. Filozofie je můj oblíbený předmět. To, co je skvělé na čtení, je, že na jednom řádku můžete narazit na něco, co jste se snažili vyjádřit celý život, nebo něco, na co jste se snažili přijít celý život.

Nikdy jsem nebral drogy ani nepil alkohol. Nikdy jsem nebyl opilý. Ochutnal jsem šampaňské, ale nepiji ho. A když lidé dělají přípitky, prostě si vezmu sklenici.

Nejsem žádný anděl, vím to.

Celý život se ke mně lidé chovají jinak než k ostatním a to vás udělá ostýchavé.

Když se objevím ve společnosti více žen, udělají ze mě sexuálního maniaka. Pokud se objevím ve společnosti jen jedné ženy, všichni se mě snaží s ní oženit.

Já tam vždycky sedím (na koncertech jiným umělců) a říkám si: „ Prosím, nevolejte mě na jeviště, já se hrozně stydím!“ Ale v okamžik, kdy se tam dostanu, začnu se ovládat. Být na jevišti je magie. Nic se tomu nevyrovná. Cítíte energii všech lidí v publiku. Cítíte to po celém těle a v okamžik, kdy vás zachytí světla, všechno je pryč. Přísahám.

Člověk si přeje, aby se ho dotkla pravda a aby ji mohl interpretovat tak, že bude schopen vyjádřit, co cítí a prožívá, ať už je to beznaděj nebo radost - a vyjádřit to způsobem, který přidá život další smysl. Doufá, že se tím dotkne i těch druhých. To je umění ve své nejvyšší formě. tyto okamžiky osvícení jsou tím, pro co chci žít.

Tyto Vánoce jsem přijel zpátky se svého turné v Japonsku a Elizabeth vyzdobila celý dům. Bylo to úžasné. Nikdy před tím jsem neoslavoval Vánoce nebo narozeniny. Nikdy. Vždy to byla jen práce.

Bůh vystavil mě a mé sourozence mnohým zkouškám - naše veliká rodina, náš maličký dům, směšně málo peněz, se kterými jsme museli vyjít, a dokonce i ty žárlivé děti ze sousedství, které nám házely kameny do oken, když jsme zkoušeli, a řvaly na nás, že stejně neuspějeme. když tak myslím na maminku a naše první léta, můžu vám říct, že jsou na světě odměny, které mají daleko větší hodnotu než peníze a veřejné uznání a ceny.

Místo toho, abychom své děti více milovali, instalujeme do škol detektory kovu.

Na všech zdech v mém pokoji je Peter Pan. Četl jsem všechno co Barrie napsala. Naprosto se ztotožňuji s Peterem Panem, ztraceným chlapcem ze Země Nezemě.

S bratry jsme si byli mimořádně blízcí. Vyváděli jsme všelijaké skopičiny a tropili spoustu kanadských žertíků sobě navzájem i lidem, kteří s námi pracovali. Nebyly to příliš drastické rošťárny - nevyhodili jsme například žádný televizor z hotelového okna, ale na nejrůznější hlavy vyteklo velmi mnoho vody. Vždycky jsme čekali, až náš hlavní bezpečák Bill Bray usne. A pak jsme na hotelových chodbách pořádali ztřeštěné závody v rychlochůzi, polštářové bitvy, pěstní zápasy, války s holicím krémem, na co si vzpomenete. Řádili jsme jako blázni. Z hotelových pokojů jsme shazovali nafukovací míče a papírové pytlíky naplněné vodou a se zájmem jsme sledovali, jak se dole rozprsknou. Pak jsme se mohli potrhat smíchy.

Miluji fanoušky a oni jsou důvodem mé profesionální existence. Když venku dělám nějakou show a vidím fanoušky zpívat a tancovat, to miluji nejvíc. Je to ten nejúžasnější pocit na světě.

Ta děvčata to myslela smrtelně vážně. A do dneška myslí. Neuvědomují si, že mohou člověku ublížit, protože to dělají z lásky! myslí to dobře, ale mohu vás ujistit, že to řádně bolí, máte pocit, že se udusíte, že vám potrhají ruce a nohy. Chaňapou po vás tisíce rukou, jedna vám vyvrací zápěstí, druhá vám stahuje hodinky. Popadnou vás za vlasy a tahají, a to bolí jak čert. Padáte, jste celí pomlácení, poškrábaní, podrápaní. Do dneška z toho mám plno jizev a o každé si pamatuju, ve kterém městě jsem ji utržil. Nejdůležitější je pamatovat na to, abyste si rukama zakryly oči, protože ženy v takových citových záchvatech mohou zapomenout, že mají nehty. Vím, že fanouškové to myslí dobře a miluju je za jejich entuziasmus a podporu, ale davové scény mi nahánějí hrůzu.

Nevím, co bych dělal, kdybych nezpíval. Ale nebojím se, vždyť o tom můžu přemýšlet celý zbytek života.

Jednoho den jsem přemýšlel o svých vlastních dětech, Princi a Paris, a o tom, jak bych si přál, aby se na mě dívali, až vyrostou. Určitě bych chtěl, aby si pamatovali, jak jsem vždycky chtěl, aby byly se mnou, ať už jsem jel kamkoliv, jak jsem se vždycky snažil upřednostňovat je před vším ostatním. Jejich životy jim ovšem také přinesou svá úskalí. Protože moje děti jsou neustále pronásledováni paparazzi, nemůžou se mnou vždycky do parku nebo do kina. A tak, co když vyrostou a odsoudí mne a to, jaký vliv měly mé volby na jejich životy? „Proč si nám nedal normální dětství?“ mohou se zeptat. V tem okamžik se budu modlit, aby zapochybovali a řekli si: „Náš tatínek dělal co mohl vzhledem k výjimečným okolnostem, kterým musel čelit. Možná nebyl dokonalý, ale byl to vřelý a slušný člověk, který se nám snažil dát všechnu lásku světa.“ Doufám, že se budou vždy soustředit na ty pozitivní věci a ústupky, které jsem pro ně ochotně udělal a ne, že budou kritizovat všechno, čeho se museli kvůli mne vzdát, nebo všechny mé chyby, kterých jsem se dopustil a kterých se určitě ještě dopustím při jejich výchově.“

– z Michaelova oxfordského proslovu 2001

Na zvířatech mi připadne báječné to samé, co na dětech. Ta čistota, ta čestnost, kdy vás za nic neodsuzují, nic po vás nechtějí - jen být vašim přítelem.

Jak říká staré indiánské přísloví: Nikdy nikoho neodsuzujte, dokud jste nechodily 2 měsíce v jeho mokasínách.“ Většina lidí mě nezná, a proto o mne píší věci, ve kterých většina z toho není pravda. Často pláču, protože to bolí a dělám si starosti o všechny děti světa. To pro ně žiju. Kdyby člověk nemohl psát o charakteru, ale jen o tom, co může dokázat, historie by se nemohla psát. Zvířata nezabíjí ze zákeřnosti, ale protože chtějí přežít, a ti, co kritizují jsou stejní, oni chtějí naši KREV, ne naši bolest. Ale přesto musím být schopný hledat ve všem pravdu. Ale musím to vydržet kvůli tomu, kdo mne sem poslal, kvůli světu, kvůli dětem. Ale mějte slitování, protože už krvácím hodně dlouho.

Michaelův dopis mediím 1988

Myslím, že být s rodinou mi připadne zábavnější než cokoliv jiného. Naučí tě to skutečný význam lásky, starostlivosti, dávání ze sebe neustále 100%. A zatím to bylo dost radostné.“

Z knihy Tanec jako sen....

Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně. Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla. Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se ji držet lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.

Děti

Děti mi ukazují svými čtveráckými úsměvy boha v každém člověku. Tato prostá dobrota jim vyzařuje přímo ze srdcí. Chce-li dítě čokoládovou zmrzlinu, prostě si o ni řekne. Dospělí se zapletou do problému, zda zmrzlinu jíst, či ne. Dítě si ji prostě spokojeně vychutnává. Co se potřebujeme od dětí naučit, není dětinskost. Jejich společnost nás spojuje s hlubokou moudrostí života, která je neustále přítomná a pouze žádá, aby byla prožita. Nyní, když je svět tak zmatený a jeho problémy tak složité, cítím, že potřebujeme své děti více než jindy. Jejich přirozená moudrost ukazuje cestu k řešení, které leží, čekajíc na poznání, v našich vlastních srdcích.

Poslední slza

Tvá slova mne bodla do srdce a já jsem ronil slzy bolesti. "Táhni!" vykřikl jsem. "Toto jsou poslední slzy, které kvůli tobě vypláču." Tak jsi odešla. Čekal jsem hodiny a ty ses nevrátila. Té noci opuštěný jsem ronil slzy zoufalství. Čekal jsem týdny, tys však neměla co říci. Když jsem pomyslel na tvůj hlas, tekly mi slzy opuštěnosti. Čekal jsem měsíce, ale tys pro mne nezanechala žádné znamení. V hloubi srdce jsem ronil slzy beznaděje. Je divné, že všechny ty slzy nedokázaly odplavit bolest! Pak náhle jedna myšlenka lásky pronikla mou hořkostí. Vzpomněl jsem si na tebe v jasu slunce, s úsměvem tak sladkým jak májové víno. Začaly mi téct slzy vděčnosti a ty ses zázračně vrátila. Měkké prsty se dotkly mé tváře a ty ses ke mě sklonila s polibkem. "Proč jsi přišla?" zeptal jsem se. "Utřít tvou poslední slzu," odpověděla jsi. "Byla to ta, kterou jsi šetřil pro mě."

Odvaha

Je pozoruhodné, co vyžaduje odvahu a co nikoliv. Když vstupuji na scénu před tisíce lidí, necítím se být statečný. Daleko víc odvahy je třeba k vyjádření svých skutečných pocitů jedné osobě. Když přemýšlím nad odvahou, myslím na Zbabělého lva z pohádky Čaroděj ze země Oz. Ten vždy prchal před nebezpečím. Často plakal a třásl se strachem. Ale také se dělil o své skutečné pocity s těmi, které miloval, i když ne vždy se mu tyto pocity líbily. To vyžaduje opravdovou odvahu, odvahu být důvěrný. Vyjádřit své pocity není totéž jako vzdát se někomu - znamená to přijmout své srdce a řídit se jím, ať říká cokoliv. Když má člověk odvahu být důvěrný, ví, kdo je, a nechá ostatní, aby to viděli. Je to děsivé, protože se cítí tak zranitelný, tak vystavený odmítnutí. Ale bez smíření se se sebou je tento typ odvahy, který předvádějí hrdinové ve filmu, prázdný. Odvaha být čestný a důvěrný otevírá cestu k sebeobjevení. Nabízí to, co si všichni přejeme, slib lásky.