Michael Jackson

Co je to génius? Co je žijící legenda? Co je megahvězda? Michael Jackson je to všechno dohromady. A právě tehdy, když si myslíte, že ho znáte, dává vám víc, než čekáte…

New York - Zesnulá popová legenda Michael Jackson poutá ve Spojených státech i rok po své smrti způsobené předávkováním léky proti bolesti velkou pozornost fanoušků, zájemců o nahrávky i médií. Americké televizní stanice tak na páteční výročí úmrtí "krále popu" chystají zvláštní pořady. Jacksona rovněž připomíná několik knih, jednu z nich vlastním nákladem vydává jeho osmdesátiletá matka Katherine.

Výpravnou publikaci nazvala Nikdy nedokážu říct sbohem: Z archivu Katherine Jacksonové. Novinka nabídne mnoho fotografií jejího syna a vzpomínky na něj. "Doufám, že si lidé i nadále budou Michaela připomínat a oslavovat jeho dědictví. Doufám také, že se s tím časem lépe vyrovnám. Jeho smrt naši rodinu sblížila. Chci, abychom si byli blíže," uvedla Jacksonová, která je opatrovnicí tří dětí, jež po sobě zpěvák zanechal.

Rodina zesnulého umělce si jinak výročí připomene převážně v soukromí. Její nadace ale podpořila vzpomínku nazvanou Michael navždy, která se v sobotu uskuteční v losangeleském Beverly Hilton Hotelu a jež by podle pořadatelů měla "spojit členy rodiny, známé osobnosti a fanoušky" při oslavě zpěvákova odkazu, zejména jeho humanitárních aktivit. Část výtěžku akce obdrží nadace rodiny Jacksonových.

Smrt krále popu si hodlá připomenout i muž, kterého úřady podezírají z podílu na ní. Lékař Conrad Murray, který Jacksonovi podal anestetikum propofol a který čelí obvinění z neúmyslného zabití, si prý na svého pacienta vzpomene v soukromí, aby pozůstalým nepůsobil další bolest. Murray, který obvinění odmítá, údajně již několikrát navštívil zpěvákův hrob na hřbitově Forest Lawn v kalifornském Glendale.

Zatím není jasné, zda v pátek budou moci místo posledního odpočinku krále popu moci navštívit i fanoušci, kteří by zde chtěli svému idolu dát dárky. Zástupce hřbitova ale řekl, že je to proti tamním pravidlům. Fanoušci nicméně tvrdí, že již obdrželi povolení. Podle posledních zpráv budou moci navštívit hřbitov, ale ne mauzoleum, kde byl zpěvák po smrti uložen.

Jackson, známý svým výstředním životním stylem, zemřel v 50 letech loni 25. června v Los Angeles na předávkování sedativy, jež zřejmě užíval mnoho let. Připravoval se na návrat na pódia a chystal sérii koncertů pod názvem This Is It. Pohřben byl na začátku září, veřejnost se s Jacksonem rozloučila již na začátku července v losangeleské aréně Staples Center. Firma AEG, která měla pořádat Jacksonovo turné, před několika dny uhradila městu Los Angeles více než třetinu z 3,2 milionu dolarů, které rozlučka stála.

Jackson se v několika posledních letech před smrtí potýkal s dluhy a poklesem zájmu fanoušků, chystané turné mělo znovu nastartovat jeho kariéru. Vlnu zájmu o jeho tvorbu a osobnost ale nakonec zvedlo právě zpěvákovo nečekané úmrtí. Časopis Billboard odhadl, že Jacksonovi dědicové za poslední rok získali nejméně jednu miliardu dolarů. Peníze jim vynesly zejména prodeje nahrávek, licenčních práv, smluv na nové desky či koncertního filmu This Is It, který zachycoval umělcovy přípravy na neuskutečněné turné.

**FILE** Michael Jackson is seen in this undated file photo with his pet chimp Bubbles and a bulldog. (AP Photo/File)

Deník The Wall Street Journal ale tento týden uvedl, že se zatím podařilo splatit jen téměř 200 milionů dolarů z půlmiliardového dluhu, který po sobě král popu zanechal. Do konce letošního roku je přitom nutné splatit půjčku v hodnotě 300 milionů dolarů. Zpěvák se podle listu před smrtí propadal do stále větších dluhů, několik měsíců například neplatil za elektřinu a dlužil například i právníkovi, který ho v roce 2005 úspěšně zbavil podezření ze zneužívání dětí.

Jackson byl jednou z nejúspěšnějších osobností populární hudby všech dob. Jeho desky se prodávaly po desítkách milionů kusů. Jeho nejprodávanějším albem byl Thriller, který se považuje za přelom v dějinách populární hudby. Kromě hudby zpěvák, který v roce 1996 navštívil i Prahu, budil pozornost i výstředním životním stylem, jemuž dal průchod zejména na svém ranči Neverland. Jeho pověst ale značně pošramotilo několik - byť neprokázaných - obvinění ze sexuálního zneužívání dětí.

Při uvedení alba History na náš trh byla na pražském Výstavišti (podobně jako ve dvacítce dalších měst) vystavena obrovská socha Michaela v nadživotní velikosti. Tam, kde se objeví socha prý zavítá i Michael - tak zněl Michaelův slib. Ani ten největší optimista by ale nevěřil tomu, že Praha bude svědkem světové premiéry turné History a že tady Michael stráví 5 rušných dnů, které naši metropoli převrátí naruby ...

Úterý, 3. září 1996

Letenská pláň se proměnila ve staveniště. 120 tunový náklad pódiové techniky k nám dopravilo obří letadlo Ruslan přímo z Los Angeles, kde probíhaly poslední zkoušky nové show. Michael sám přilétá kolem půl páté odpoledne na letiště na staré ruzyňské letiště svým soukromým letadlem Boeing 707 se zlatým nápisem "Kingdom". Televizní štáby, fotoreportéři a pár stovek vybraných fanoušků bojovali o nejlepší pozice. Po půlhodinovém čekání, během kterého prošlo celé letadlo celní kontrolou, Michael vystoupil - v černém klobouku, bílém tričku, červené uniformě a s bílým deštníkem. Z letiště Michael odjel Toyotou Previa k hotelu Inter-Continental, kde se ubytoval v prezidentském apartmá v osmém patře (32.000 Kč/den). Ještě ten den si Michael objednal pečené kuře a velkou porci vanilkové zmrzliny z hotelového jídelníčku. Celý den sem tam mával z okna.

Středa, 4. září 1996

Michael spal dlouho. S rouškou na tváři a v černém kabátu vyrazil po poledni ve své Toyotě na nákupy. Navštívil starožitnosti, antikvariát a hračkářství. Michael nakupuje stylem: vybere si věci a jeho lidi je později přijdou zaplatit. Během své procházky po Praze mu pár fanoušků i zatančilo. Michael je odměnil potleskem. Do hotelu se vrátil ve čtvrt na sedm.

Čtvrtek, 5. září 1996

Celý den pršelo a Michael zůstal v hotelu. Objevily se zvěsti o tom, že má být koncert zrušen, díky hnusnému článku v Blesku, který si Michael dal přeložit. Naštvaný a raněný Michael zrušil veškerý svůj program (procházka po Praze). Až v 6.30 večer opustil hotel a odjel na Letnou zkoušet představení. Fanouškům mával ze střechy auta. Všichni si oddychli. Koncert asi přece jenom bude.

Pátek, 6. září 1996

Kolem 11 hodiny Michael vyrazil na Pražský hrad. Po prohlídce Svatovítského chrámu se setkal s prezidentem Havlem. Po rychlém návratu do hotelu Michael odjel do 20 km vzdálené Zbraslavi do dětského domova, kde rozdal hračky, které ve středu nakoupil a hrál si s dětmi. Další jeho zastávkou bylo traumatologické dětské centrum v motolské nemocnici. Tam Michael pacienty obdaroval hračkami, videorekordérem a televizí.

Sobota, 7. září 1996

Celý den Michael strávil ve svém apartmá a až večer. V Praze v okolí Letné odklonili dopravu a postavili přes 5 km zátarasů. Večer na místo přijely sanitky, policejní i hasičské vozy. Ve 14 hodin pořadatelé na Letnou vpouštějí fanoušky, jejichž počet do večera přesáhl 130.000 lidí. Nad Prahou začali létat vrtulníky a kamery z jeřábů snímaly situaci na Letné. Po sedmé večer se na jevišti objevil předskokan DJ Bobo. Michaelovo představení začalo přibližně v 8.30 dokumentem, který zachycoval Michaelův umělecký život formou 3D letu v raketě. Pak se náhle ona raketa objevila na pódiu. Michael z ní vystoupil na jeviště ve zlatém kostýmu (cena pčes 400.000 Kč) a začal skladou Scream, pokračoval písní They don´t care about us, Wanna be startin somethin a Stranger in Moscow. S ostatními tanečníky předváděl např. skladby Jackson 5 (I´ll be there, The love you save). Další písně: Black or white, Beat it, History, Earth song, Heal the world, Thriller a You are not alone. Na konci koncertu vypukl velký ohňostroj. Michael ihned po koncertu odjel zpět do hotelu.

Neděle, 8. září 1996

V poledne, poté co technici odstranili drobnou závadu na jeho letadle, Michael odletěl z Prahy do Budapešti, kde se 10. září konal jeho další koncert turné History.

7. září 1996

Napsala BabyLove, v té době 15letá.

Přesně si pamatuji, kdy jsem se poprvé dozvěděla, že Michael přijede do Prahy. Po asi ročních náznacích, že by se mělo stát něco velkého (třeba socha MJ v Praze nebo různé poplašné zprávy v novinách) se "TO", na co čeká každý fanoušek, mělo stát skutečností. V noci jsem se dívala na pořad Právě teď a odtud se ozvala ona magická věta: Michael Jackson začne své světové turné v Praze. Tu noc jsem už nespala. Své lístky jsem si objednala přes Ticketpro už pár týdnů dopředu a nemohla jsem se dočkat.

* * *

V onen osudný den bylo zamračeno a místy i pršelo. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco "velkého". Brzy ráno jsme já, moje mamka a kamarádka Vlaďka nastoupily do vlaku z Havířova do Prahy. 4hodinová cesta uběhla celkem rychle. Už ve vlaku jsme se setkali s dalšími fanoušky, kteří jeli na koncert. Na jednoho kluka nezapomenu. Byl vysoký, oblečený do oblečku a lá Jackson a měl hrozně dobrou náladu. Po výstupu z vlaku se nám ale ztratil.

V Praze byl chaos. Odpojené linky autobusu a metra, to byl jenom začátek. Všude byly plakáty Michaela, dopravní podnik dokonce nechal vytisknout vlastní brožuru o tom, jak se v den koncertu Michaela Jacksona odkloní doprava. Všude pobíhali fanoušci, jak čeští, tak zahraniční.

Když jsme konečně dojely metrem na zastávku Letná, bylo kolem půl druhé. Ještě hodně daleko od Letné stály stánky, kde se prodávaly různé svítící ozdoby na hlavu, na tělo apod. My s Vlaďkou jsme si koupily svítící tyčinku, se kterou jsme chtěly mávat při pomalých písničkách místo zapalovače.

Celá Letná byla zavřená. Hlídali ji desítky policistů, někteří byli na koních, někteří pěšky. Došly jsme až k zátarasům, kde už se tlačili davy fanoušků. Přidali jsme se k nim. Asi za půl hodiny v 14,30 byl tlak na zátarasy tak velký (mohlo tam být už tak 1.000 lidí (jen na naší straně), že se celá hráz roztrhla a dav se vyvalil směrem k Letné. Utíkali jsme jak na závodě, abychom měli co nejlepší místo. Spěšně jsme ukázali naše lístky u kontroly a utíkali dál. Jak jsme se dozvěděli, i druhé straně se podařilo probourat zátarasy, a tak se k pódiu valil obrovský dav lidí. Měli jsme celkem štěstí. Stáli jsme asi 10 metrů od jeviště.

Pak začalo to utrpení. Dalších 6 hodin jsme měli stát v davu, ve kterém se už za chvíli stávalo nedýchatelno. Kdo chtěl jít na záchod, měl smůlu. Někdo si sedl na zem, jiný stál a někteří to vzdali a odešli pryč. Sem tam nám i zapršelo, takže jsme byli i zmoklí. Přede mnou stál nějaký bílovlasý němec a pořád měl nějaké poznámky. Asi se mu nelíbilo, že jsem se při sedu na zemi opírala o jeho nohu, ale nedalo se však nic dělat.:) každý si musel vybojovat svůj vlastní prostor a někdy to bylo hodně těžké. Kolem páté hodiny už jsem nedohlédla na konec davu. Bylo to jako moře lidí. Kam jsem se podívala, všude jen lidi. Byla jsem ráda, že netrpím fobiemi, tohle by mě určitě zabilo.

O půl osmé se na pódiu objevil DJ Bobo. Nepředvedl sice nic výjimečného, ale my byli rádi, že se konečně něco děje. I sám DJ Bobo vypadal vyplašeně, když viděl všechny ty lidi a snažil se dohlédnout na konec. I jemu se to ale nepodařilo. Po asi 15minutovém představení, které nestálo za nic, odešel a nějaký hlas z repro beden začal odpočítávat 20 minut od příchodu Michaela. Nálada se nám okamžitě zvedla a všichni jsme počítali s ním. Pamatuju si, že v tu chvíli jsme si uvědomila, co se opravdu děle. V tu chvíli jsem ale taky začala šílet.

Všichni lidi se natlačili dopředu co nejvíce k pódiu a vytvářely se vlny, které s námi pořádně mávaly. Za chvíli bylo těžké ustát to na nohách, a tak jsme se rozhodly, že půjdeme trošku dál dozadu, asi 20 m, kde už vlny nejsou tak silné. I to bylo ovšem hrozně těžké, protože se nedalo hnout. Tvrdili jsme tedy, že jsme ošetřovatelky, a že se potřebujeme dostat k hlavnímu stanu. Pak nás pustili. Já a mamka jsme to zvládly, ale Vlaďka se nám cestou někde ztratila.

Nakonec jsme zůstali u hlavnímu stanu, kde seděl i brunejský sultán. Nadávala jsem si, že jsem nevzala foťák, protože tu všichni fotili, i když to bylo zakázáno. 20 minut uplynulo a Michael nikde. Všichni dostávali nervy a já největší, protože jsem stála za chlapíkem, který měl alespoň 2 metry a nebylo přes něho nic vidět. V té chvíli ale začal koncert.

Můj tep se zvýšil na maximum, jak se začalo odpočítávat do příletu rakety. A pak se na pódiu objevil Michael. V zlaté kombinéze a s helmou na hlavě i prohlížel dav a bylo vidět, že si užívá to šílenství kolem. Všichni křičeli, mačkali se na sebe, a mě najednou došel kyslík. Omdlela jsem. Díky tomu, že jsme ale byli hned vedle ošetřovatelského stanu, vyzvedli mě nad hlavu a nějaký chlap mě odnesl za stan. Tam mě položil na zem vedle dalších zraněných lidí, kteří byli mimo. Křičel na mě, ať dýchám a pak mi dal nějakou tabletku na uklidnění. Za chvíli se ke mě probojovala i mamka. Měla jsem ještě ležet, ale to jsem nevydržela. vyskočila jsem a zařadila se do davu a dívala se na koncert. byla zrovna písnička They don´t care about us, takže mi unikla jen ta první písnička, Scream.

Už ale nic nebylo jako dřív. Díky té šílené tabletce (bůhví, co to bylo) se mi nechtělo vůbec křičet, jen jsem omámeně hleděla na pódium. Všimla jsem si, že ve předu se rozdávali kelímky s vodou a nějací lidé na nás stříkali vodu z hadic. A já jsem tam jen stála a na nic víc jsem se nezmohla. A tak se mi valily slzy z očí a pozorovala jsem svůj idol, jak dělá to, co umí nejvíc. A v tomto omámeném stavu jsem přežila celý koncert. Mamka pronesla několik zázračných vět, jako: ten Michael ale vůbec nevypadá divně, vlastně je docela hezký, a divila se, že mu rostou fousy. Já si jen říkala, že je neuvěřitelně, ale opravdu neuvěřitelně sexy.

Ale ten hlavní zážitek jsem měla. A zůstane mi na celý život. je to jeden z mála dnů, ve kterém si pamatuji úplné drobnosti. Vidět Michaela Jacksona ve skutečnosti je obrovský zážitek, který si odnesli z koncertu všichni.

Čeho lituju? Hlavně toho, že jsem nestrávila v Praze víc dnů, nebyla jsem při tom, když MJ přiletěl, nebo jsem nenocovala před jeho hotelem s vidinou jen mizivé šance, že budu ona vybraná fanynka, která se dostane do jeho pokoje. A taky mě štvala mamka, která má přílišný záchranářský reflex, a odvedla mě dále od pódia. Nakonec to asi bylo dobře, nepřeju si vědět, co by se stalo, kdybych omdlela přímo tam. A nakonec mě šíleně štve ten ošetřovatel, který mi dal ten utišující prostředek. Měl by rozlišovat, která fanynka omdlela z bláznovství, a která z nedostatku vzduchu. Já jsem byla každopádně ten druhý případ.

A co říci na konec? Stále doufám, že se ještě někdy na koncert Michaela Jacksona dostanu. I kdyby měl být v Americe nebo Austrálii, já tam budu.

S pokorou jsem přijal pozvání přednášet na tomto místě, kde přede mnou stály tak úžasné osobnosti, jakými jsou Matka Tereza, Albert Einstein, Ronald Reagan, Robert Kenedy nebo Malcolm X. Jsem si jistý, že i oni cítili jistou trému na tomto místě. Když se podívám na Oxford dnes, nestačím se divit, jak majestátné toto místo je, a jací nadaní lidé se tu procházeli po dlouhá staletí. Zdi Oxfordu nehostily jen největší filozofy a vědce, ale také nejváženější tvůrce dětské literatury, jako J.R.R. Tolkien a C.S. Lewis.

Předpokládám, že bych svou řeč měl začít tím, jakou kvalifikaci mám k tomu, abych vám zde dnes přednášel. Přátelé, netvrdím, že jsem vzdělán tak, jako jiní, kteří vám přednáší na tomto místě. Projel jsem ale tolik kultur a viděl tolik míst, což se jiným jenom ztěží podaří. Lidské znalosti se neskládají jen z knihoven a inkoustu, ale zejména z vědění, které má člověk napsáno ve svém srdci a vyryto v duši. A přátelé, já jsem se za svůj relativně krátký život setkal s tolika věcmi, že někdy nevěřím, že je mi jen 42. Často říkám známým, že se cítím nejméně na 80 a dnes dokonce i chodím jako by mi bylo 80. (pozn. Babylove - Michael měl v té době berle a nohu v sádře)

Jsem rád, že mi nasloucháte, protože co vám dnes večer chci říci, může přinést lék pro lidstvo a pro tuto planetu. Bůh dal, že jsem byl obdařen mnoha profesními a uměleckými úspěchy v relativně ranném věku. Toto jsou mé úspěchy, ale mé úspěchy se nemusí nutně slučovat s tím, jaký jsem člověk. Ten veselý 5letý klučina, kterým jsem byl před davem mých fanoušků, není ten, kterým jsem byl doopravdy. Dnes tu před vámi stojím ne jako ikona popu, ale spíše jako ikona generace, která už dávno neví, jaké je to být dítětem. vy všichni jste produktem svého dětství a já jsem produktem toho, že jsem dětství neměl. Nedostatku drahocenného dětství, kdy se nemusíte starat o nic, jste opečováváni milujícími rodiči a váš největší zájem je, nastudovat si učivo na pondělní písemku. Vy, kteří znáte Jackson 5, víte, že jsem začal pracovat v pěti letech a od té doby jsem nepřestal. Nepřestal jsem tancovat a zpívat. Ale i když hudba pro mě zůstává největší potěchou, když jsem byl malý, chtěl jsem více než co jiného na světě být typický malý chlapec. Chtěl jsem stavět domy na stromech, mít balónové bitvy a hrát si na schovávanou s přáteli.

Ale osud rozhodl jinak a já jen záviděl ten smích volný čas dětí kolem mě. Před mým profesionálním životem nebylo úniku, a o nedělích jsem chodil pracovat pro Svědky Jehovovy, chodil jsem od domu k domu, jak oni to dělávají. Právě tenkrát jsem viděl, jak magické dokáže dětství být. Protože jsem byl celebrita, musel jsem se různě maskovat, aby mě lidé nepoznali - tlusté obleky, paruky, brýle... chodili jsme celý den po různých místech v Kalifornii po domech, obchodech a rozšiřovali Strážnou věž. A já miloval koukat se na to, jak lidé žijí, v jakých křeslech sedí, jak s dětmi hrají Monopoly - prostě ty úžasné a naprosto všední věci a scény z života, které jsem nikdy nepoznal. Já vím, možná byste mi oponovali, že to není nic zvláštního. Já se ale cítil jiný a je jen hrstka lidí, kterým bych se s tímto svěřil.

Nedávno jsem potkal Shirley Tempelovou, klasickou dětskou hvězdu 30 a 40 let. Nejdříve jsme si nic neřekli. Plakali jsme spolu, protože ona se mnou sdílela bolest, kterou znali jen mí blízcí přátelé, jako Elizabeth Taylor nebo Macaulay Culkin. Neříkám vám to, abych získal vaše sympatie, ale abych se dostal k důležitému faktu - nejenom hollywoodské hvězdy trpí ztraceným dětstvím. Dnes je to naprostá globální katastrofa. Dětství se stalo obětí moderního života. Všude kolem nás jsou děti, kterým bylo upřeno toto právo, kteří neznají svobodu dětského života. Dnes jsou děti neustále popichovány, aby co nejdříve vyrostly, jako kdyby dětství samotné bylo zátěží, kterým je nutné se prokousat co nejrychleji. A co se týče tohoto problému, jsem zcela jistě tím největším expertem. Naše generace zrušila smlouvy mezi rodičem a dítětem. Psychologové píší tuny knih o destruktivních efektech toho, když je dítěti upírána láska, která je tak potřebná ke zdravému vývoji jejich myslí a charakteru. A díky tomuto přehlížení, příliš mnoho našich dětí muselo brzy vyrůst. vyrůstají daleko od svých rodin a to, co nás spojovalo mnoho generací, mizí. A v tomto vyrůstají naše děti - říkejme jim generace O. Přebrali štafetu od generace X.

Generace O má všeho dost navenek - bohatství, úspěchu, úžasných šatů a aut - ale bolestné nitro. Ta díra v našich hrudích a prázdnota, kterou cítíme, je přesně to místo, kde kdysi bývalo srdce a láska. A netrpí tím jen děti. Trpí i rodiče. Protože čím víc vyrábíme dětské "dospělé", tím více se cítíme odloučeni od našich vlastních dětských kvalit - a věřte mi, je hodně moudrosti v tom být dítětem, a zcela určitě to stojí za to si zapamatovat. Láska, dámy a pánové, je tím největším rodinným dědictvím, nejbohatším odkazem a dědictvím. Je to poklad, který se předává z generace na generaci. Minulé generace neměly bohatství, kterým disponujeme my. Jejich domy neměly elektriku, jejich děti se choulily v malé posteli bez topení. Ale v těchto domech nebyla tma, nebylo jim zima. Byli zahlceni láskou a ohřívali se každým tepem jejich srdce.

Jejich rodiče, nevyrušováni luxusem a společenským postavením, měli děti na prvním místě. Jak víte, Thomas Jefferson nám dal určitá práva, kterými jako Američani a Britové můžeme disponovat. Nikdy se ale nediskutovalo o tom, že i děti mají své práva, protože tyto práva jim jsou odpírána po celém světě. Rád bych tedy dnes večer navrhl, abychom do každé domácnosti zavedli zákon o dětských právech, a to:

Právo být milováni, aniž bychom si to zasloužili

Právo být ochraňováni, aniž bychom si to zasloužili

Právo se cítit cenní, i když přicházíme na svět bez ničeho

Právo být vyslyšeni, i když to není zajímavé

Právo na čtení pohádek před spaním, aniž bychom soupeřily s večerními zprávami nebo seriály

Právo na vzdělání, aniž bychom museli uskakovat ve škole kulkám

Právo být zbožňováni, i když máme tvář, kterou dokáže milovat jen matka

Přátelé, základnou lidského vědění, začátkem lidského vědomí, musí bát to, že naprosto každý z nás je milován. Ať už máte červené nebo hnědé vlasy, ať máte jakoukoliv barvu kůže a jakékoliv náboženství, musíte vědět, že vás má někdo rád.

Před 12 ledy, když jsem byl na turné Bad, za mnou přišel chlapec, který umíral na rakovinu. Řekl mi, že mě a mou hudbu miluje. Jeho rodiče mi řekli, že brzy zemře. Řekl jsem mu - podívej, přijedu do Kansasu na koncert a dám ti tuhle bundu, kterou jsem nosil. Jeho oči se naprosto rozzářily. Ty mi dáš tuhle bundu?? Řekl jsem mu, že ano, ale musí si ji obléci v den mého koncertu a přijít na show. Dal jsem mu i své zářivé rukavice - a ty obvykle nikomu nedávám. On z toho byl úplně v oblacích. Ale možná až příliš v oblacích, protože když jsem přijel koncertovat do jeho města, byl už po smrti. A oni ho pohřbili v té bundě a s rukavicema, které jsem mu dal. Bylo mu 10 let. Bůh ví - a já vím - že se fakt snažil vydržet. Ale aspoň věděl, že je milován - ne jen svými rodiči, ale i mnou. I když jsem byl skoro neznámý člověk, měl jsem ho rád. A se vší tou láskou on věděl, že nepřišel na tento svět osamocen, a určitě i neodejde sám.

Pokud vstoupíte do tohoto života s pocitem, že jste milováni, a odejdete se stejným pocitem, pak si s čímkoliv, co se stane mezi tím, hravě poradíte. Profesor vás může vyhodit, ale vy se nebudete cítit poníženě. Šéf vás může deptat, ale vy se nebudete cítit zdeptaně. Jak vás může někdo dostat, když víte, že jste objektem lásky?

Ale pokud nemáte tuto vzpomínku na lásku, stále jih hledáte. Prohledáváte svět aniž byste došli naplnění. Nezáleží na tom, kolik máte peněz a jak slavní jste, stále se budete cítit prázdní. Co opravdu hledáte je bezpodmínečná láska. A ta byla právě to, co vám bylo upřeno.

Podívejte se na typický den v Americe - 6 mladistvých, kteří ještě nedosáhli 20 let, spáchá každý den sebevraždu, 12 dětí zemře díky střelné zbrani. Tohle je den - ne rok! 391 dětí je zatčeno za drogy, 1352 miminek se narodí nezletilým matkám. A to se děje v nejbohatší a nejrozvinutější zemi na světě. Ano, v mé zemi je nákaza zvaná násilí, jež se nevyrovná žádné jiné zemi. Mladí lidé v Americe vyjadřují svůj hněv a zranění různými způsoby. Stejně tak tady v Anglii. Studie ukazují, že každou hodinu se v této zemi 3 nezletilci pokusí o sebevraždu podřezáním žil nebo předávkováním. Takhle se vyrovnávají s bolestí vyvolanou přehlížením a emocionálním strádáním.

V Británii si 20% rodin sedne ke společné večeři jen jednou v roce. Jednou v roce! A co čtení pohádek na dobrou noc? Průzkumy z 80. let ukazují, že děti, kterým bylo předčítáno, mají lepší slovní zásobu a lépe prospívají ve škole. A i tak si méně než 33% britských dětí od dvou do osmi let může užívat pohádek před spaním. Může se to zdát zanedbatelné, ale v generaci jejich rodičů bylo toto dopřáno 75% dětí. Evidentně se nemusíme moc ptát, odkud přichází všechno to zlo a násilné chování. Je jasné, že děti se bouří proti přehlížení a křičí, aby byly konečně vyslyšeny. Různé agentury zabývající se ochranou dětí, hlásí, že více než milión dětí je obětí zanedbávání každý rok. Ano, zanedbávání. V bohatých moderních domech. Domech, kde rodiče přijdou domů, ale nejsou vlastně doma, protože jejich myšlení je stále ještě v kanceláři. A jejich děti? Ty musí žít s tím, co jim poskytneme. A věřte, moc si toho nevezmeme z nekonečného koukání na televizi nebo hraní počítačových her.Jsou to opravdu strašné čísla, které by vám měli ukázat proč jsem obětoval tolik času a založil nadaci Heal the kids. Náš cíl je jednoduchý - znovu obnovit pouto mezi rodičem a dítětem, obnovit slib daný našim dětem, a dalším generacím, které budou chodit po naší Zemi. Ale protože tohle je moje první přednáška, a vy jste mě nádherně přivítali, chtěl bych vám říci více. Každý z nás tady má svůj vlastní příběh a v tomhle ohledu můžou být statistiky velmi osobní. Oni říkají, že být rodičem je to samé jako tančit. Uděláte jeden krok a vaše dítě udělá další. Objevil jsem, že přinutit rodiče, aby se věnovali svým dětem, je jen jedna část příběhu. Ta další je připravit děti znovu akceptovat své rodiče. Když jsem byl malý, pamatuji si, že jsme měli velkého psa jménem Black Girl, takovou pouliční směsku. Ale ona nebyla hlídací typ, co víc, byla nervózní a bála se všeho tak moc, že jsem se divil, že neomdlí strachem, když kolem projel náklaďák nebo přišla bouřka. Moje sestra Janet a já jsme dali tomu psovi tolik lásky, ale nikdy jsme si opravdu nezískali jeho důvěru, která mu byla odepřena bývalým majitelem. My jsme věděli, že ji bil, ale nevěděli jsme čím. Ale cokoliv to bylo, bylo to dost na to, aby jí to vzalo právo na další spokojený život

Mnoho dětí dnes jsou přesně taková zraněná štěňátka, kterým odepřeli lásku. Nezajímají se o rodiče, ale žijí si svůj vlastní nezávislý život. Posunuli se dopředu a rodiče nechali za sebou. Pak jsou tady horší případy dětí, které nenávidí své rodiče, takže každou nabídku rodičů by odmítli. Dnes večer chci, abychom přestali dělat chyby. Všichni musíme odpustit našim rodičům, pokud jsme se cítili přehlíženi. Odpusťte jim a naučte je, jak mají znovu milovat. Asi vás nepřekvapí, když vám řeknu, že moje dětství také nebylo ideální. Odcizení a napětí mezi mnou a mým otcem je veřejně známá věc. Můj otec je tvrdý muž a od malička tlačil mě a mé bratry, aby jsme byli nejlepší. Bylo pro něj obtížné ukázat mi náklonnost. Nikdy mi neřekl, že mě má rád. A nikdy mě za nic nepochválil. Pokud jsem udělal skvělou show, řekl mi, že to bylá dobrá show. A pokud to byla dobrá show, neřekl nic.

Jeho pozornost byla upřená jen na náš komerční úspěch. V tomhle byl opravdu mistr. Můj otec byl manažerský génius a já i má bratři mu vděčíme za náš profesionální úspěch. Trénoval mě a pod jeho dohledem jsem nesměl udělat spatně ani krok. Ale co jsem opravdu chtěl, bylo mít otce. Chtěl jsem tatínka, který by mi ukazoval lásku a to můj otec nikdy nedělal. Nikdy mi neřekl mám tě rád, nikdy si se mnou nezahrál nějakou hru. Ale pamatuji si, že jednou, to mi bylo tak 4 roky, byly ve městě kolotoče a on mě zvedl a vysadil na poníka.On pravděpodobně za 5 minut zapomněl na tohle gesto, ale pro mě tento moment znamenal tolik, že pro něj mám do dneška místo v mém srdci. Protože takové děti prostě jsou - malé věci pro ně tolik znamenají a pro mě ten moment znamenal všechno. Zakusil jsem to jen jednou, ale cítil jsem se opravdu dobře.

Ale teď, když jsem sám otcem, přemýšlel jsem o svých dětech Princi a Paris. Jak bych si přál, aby mě vnímali, až budou jednou velcí? Určitě bych chtěl, aby si pamatovali, že jsem je chtěl mít vždy u sebe, kdekoliv jsem šel, a že pro mě byly tím nejdůležitějším v životě a měli přednost před vším ostatním. Jejich život má ale jiné podmínky, protože s nimi nemůžu jít do parku nebo do kina, aniž by nás nepronásledoval paparazzi. Takže, co když mi jednou vyčtou, že mé činy ovlivnili jejich mládí? Proč nemohli mít normální dětství jako jiné děti? V tu chvíli se modlím, aby mé děti nezapochybovali a řekli si, že jejich otec dělal to nejlepší co mohl v daných okolnostech udělat. Že jejich otec nebyl dokonalý, ale byl to láskyplný muž, který se jim snažil dát všechnu lásku světa. Doufám, že se budu dívat na věci z té dobré stránky a chyby, které jsem udělal, a které jistě ještě udělám v jejich výchově, pochopí. Protože my všichni jsme byli jednou dětmi a i když se naši rodiče maximálně snaží, nemůžou být vždy dokonalí. Jsme jen lidé. Když tak nad tím přemýšlím, určitě doufám, že mé děti mě neodsoudí a prominou mi mé chyby. V této chvíli musím přemýšlet nad svým vlastním otcem a přestože jsem to dřív popíral, musím uznat, že on mě musel milovat. Jsem si jistý tím, že mě měl rád. Ukazovaly to malé věci, které dělal. Když jsem byl malý, miloval jsem sladké. Moje oblíbené jídlo byly koblihy namáčené v čokoládě a můj otec to věděl. Takže jednou za pár týdnů jsem ráno vstal a v kuchyni byl sáček s těmi koblihami - bez vzkazu, bez vysvětlení - prstě jenom ty koblihy. Bylo to jako by přišel Ježíšek. Někdy jsem přemýšlel, že bych v noci nespal a snažil se ho načapat, jak tam ty koblihy pokládá, ale nechtěl jsem zničit ten magický okamžik, protože jsem se bál, že by to pak už nikdy neudělal.

Můj otec to musel dělat tajně v noci, takže ho nikdo nemohl chytit. Bál se lidských citů, nebo jim nerozuměl a neuměl s nimi nakládat. Ale znal koblihy. Když se pokusím otevřít své nitro a nahlédnout do něho, pamatuji si i jiné okamžiky, gesta, jakkoliv nedokonalé, které ukazovaly jeho lásku. Takže dnes si říkám místo toho, co můj otec neudělal, co udělal. Nechci ho dále soudit. Můj otec vyrostl na jihu ve velmi chudé rodině a jeho otec mnohdy nemohl ani nakrmit vlastní děti. Jeho otec ho také držel zkrátka a lásky se mu nedostávalo. Kdo si dokáže představit vyrůstat v chudé jižanské černé rodině, okradené o důstojnost, zbavené naděje, ve světě, kde se na mého otce a jeho rasu dívali jako na podřízeného?

Já jsem byl první černoch, kterého hráli na MTV a pamatuji si, jaký rozruch to způsobilo. A to byly 80. léta! Můj otec se přestěhoval do Indiany a pořídil si vlastní rodinu, pracoval těžce dlouhé hodiny v továrně a snažil se zaopatřit svou rodinu. Vlastně se není co divit, že měl problémy s vyjádřením citů a že své syny tlačil k úspěchu, aby nezakusili to ponížení jako on. Naučil jsem se viděl otcovu tvrdou ruku jako gesto lásky - ovšem, že ne dokonalé lásky, ale i tak. On mě tlačil dopředu, protože mě měl rád. A dnes, více než zatrpklost cítím požehnání. Místo hněvu jsem našel smíření. Můj vnitřní vztek pomalu otevřel dveře ke smíření a odpuštění.

Lidé se mě ptají - opravdu věřím, že můžeme zachránit náš svět? Že můžeme zachránit naše děti, ty samé děti, které chodí do školy se zbraněmi a nenávistí a pak zabíjejí spolužáky? Nebo děti, které jsou schopné ubít malé nemluvně k smrti? Ano, já věřím, jinak bych tady dnes nebyl. Ale vše začíná u odpuštění, protože abychom zachránili svět, musíme nejdříve zachránit sami sebe. Abychom zachránili naše děti, musíme zachránit to dítě v nás. Jako dospělý a jako rodič si uvědomuji, že nemůžu být láskyplný rodič, aniž bych se vyrovnal s démony mého vlastního dětství. A o to žádám i vás tady. Žijte tak, abyste naplnili těch 10 přikázáni. Važte si svých rodičů a nesuďte je. Nechte je taky zaváhat. Já chci odpustit svému otci, protože já chci mát otce, a tohle je jediný otec, kterého mám.

Chci, aby mě opustila ta tíha minulých let, a abych začal nový vztah se svým otcem, nezatížený hříchy minulosti. Ve světě naplněném vztekem se musíme snažit utěšit. Ve světě naplněném zoufalstvím se musíme odvážit snít. A ve světě naplněném nedůvěrou, musíme věřit. Vy všichni tady, kteří se cítíte zrazeni svými rodiči, vyzývám vás, abyste odložili své zklamání. . Kdo z vás se tady cítí podveden svými rodiči, nepodvádějte sami sebe. A ti z vás, kteří chtějí své rodiče odvrhnout, podejte jim naopak svou ruku. Žádám vás, a žádám taky sám sebe, aby jsme dali rodičům tu nekonečnou lásku, aby se naučili milovat od nás, jejich dětí. Tak bude láska opět součástí dnešního osamělého světa. Existuje jedno biblické proroctví, které zní, že jednoho dne příjde nový svět a nový čas, když srdce rodičů budou napraveny srdcemi svých vlastních dětí. Ghandi řekl, že slabí nemůžou nikdy odpustit, že odpuštění je výsadou silných. Buďme dnes tedy ti silní. A´T už na nás mělo dětství jakýkoliv vliv, musíme jít dál a odpustit si. Tohle odpuštění je totiž začátkem a naše osobní štěstí bude výsledkem. A, dámy a pánové, ukončil bych to vírou, že od tohoto dne uslyšíme novou hudbu. Nechte tu novou píseň znít ve smíchu vašich dětí, odrazem jejich her a jejich hlasem. Vytvořme dohromady symfonii srdcí, žasnoucích nad našimi zázračnými dětmi. Bůh vám pomáhej. Mám vás rád.